Příběh vyhřezlé ploténky

Hezký den, přeji všem „ ploténkářům “. Chtěla bych se podělit o zážitky, které jsem získala při své nejhorší zdravotní zkušenosti. Svůj příběh jsem popsala poměrně dlouze, ale říkám si, že u všech nás, „ ploténkářů “ :-) má problém podobný průběh a já sama jsem přes dva roky netušila, že nějakým výhřezem ploténky trpím. Předpokládám, že se někteří z vás v příběhu mohou najít a předejít chybám, které jsem já udělala.

Vždy jsem si myslela, že mám veliké štěstí, že jsem zdravá jako řípa. Jestliže jsem navštívila lékaře, bylo to jen proto, abych získala potvrzení do autoškoly nebo jen další potvrzení, že jsem schopna vykonávat své povolání. Mé povolání je tělesně naprosto nenáročné. Učím. Připravuji studenty na studium na vysokých školách v jednom z pražském vzdělávacím centru. Studenti jsou skoro dospělí a vyučuji humanitní předměty, takže mi naprosto nehrozí, že bych v práci tahala něco těžkého. Jsem svobodná, bezdětná, takže jsem nevzpírala s malými dětmi ani nic podobného.

Nejsem žádná sportovkyně. Pohyb si užívám zcela přirozeně, že si zatancuji na koncertě, na festivalech a o prázdninách si zaplavu a pěšky si někam vyšlápnu.

Před třemi lety ( v únoru ) jsem jednoho dne najednou ve škole nemohla vyjít schody do patra. Chci podotknout, že jsem nikdy neměla problémy se zády, nikdy ani náznak bolestí zad. Najednou z minuty na minutu nevylezu pár schodů ?

Měla jsem pocit, že mám „ztrouchnivělou“ páteř, která mě nemůže unést a ještě, potvora, bolí. Bratr mě odvezl domů ( cesta autem byla poměrně náročná ), já zalezla do postele, ze které jsem nevylézala celé tři dny ( pátek, sobota, neděle ) a v pondělí hurá do práce. Nic mě nebolelo a byla jsem v pohodě. Tuto minipříhodku jsem přisoudila možnému prochladnutí.

Dalším rokem ( v dubnu ) se záda ozvala znovu. Tentokrát to začalo tak, že jsem ráno vstala z postele a bolest mě donutila vkleče se do ní vrátit. Dojít si na záchod se stalo takovým problémem, že jen 30 minut mi trvalo, než jsem se se smrtelným potem poskládala u postele a poté jsem se s pomocí mopu na vytírání podlahy vydala na strastiplnou pouť v délce asi 10 metrů. Tentokrát to trvalo skoro 14 dní, než jsem se dostala do tvaru, kdy jsem mohla opustit postel a další týden, než jsem se vydala do světa.

K lékaři jsem ani v jednom případě nešla, protože představa strastiplného tříhodinového čekání v čekárně našeho obvoďáka jsem si se svým mopem nedokázala vůbec představit. Dala jsem si předsevzetí, že nebudu frajeřit, budu se lépe oblékat, abych neprochládala.

Lidská mysl je úžasná, že vytěsňuje ošklivé zážitky, takže jsem na nějaké epizodky se zády ráda zapomněla. Pravda, občas mě ( tak dvakrát týdně ) přepadla střílivá bolest do levého stehna, ale trvala tak 10 vteřin a pak dala pokoj. Vůbec mě nenapadlo, že by bolest začínající pod zadkem a končící pod kolenem měla mít něco společného s mým „prochladnutím“ a zády.

Žila jsem si naprosto bez omezení, dál jsem běhala do práce na vysokých podpatcích, po práci podpatky shazovala a chodila se psem na procházky ve sportovních botkách, o prázdninách si užívala u moře a cestou z baru jsem metala na cestě hvězdy a stojky ( čímž se potvrzuje, že i když máte vypito, máte nad vypitým alkoholem navrch :-) )

Od května 2009 do prosince 2010 se vpodstatě nic nedělo. Střílivá bolest ve stehně mě sice občas přepadávala, ale hned mě zase po pár vteřinách opouštěla. Dokonce jsem zjistila, že jakmile si hned sednu nebo se hrudníkem s hlavou dolů přehodím přes křeslo, hned je po problému. V prosinci 2010 už se četnost atak bolesti zvyšovala ( tak třikrát denně ), ale v práci jsem zasedla za katedru a hned zase vyskočila vykládat dál a doma se přehodila přes křeslo. Říkala jsem si, že mám někde u kyčle skřípnutý nějaký nerv a ten se bouří.

V prosinci nám začínaly prázdniny a měly trvat zlaté tři týdny až do 10.1. 2011. Hned 20.prosince jsem si vyseděla v ordinaci obvodního lékaře tři hodinky a svěřila jsem se mu se svým „ skříplým nervem, tam někde ve stehně “. Zkontroloval mi páteř, zjistil, že ji nemám zablokovanou a poslal mě k odborníkům na RTG páteře a neurologovi.

„Co můžu udělat dnes, neodložím na zítřek“, řekla jsem si a vyrazila na polikliniku na vyšetření. RTG mi udělali hned, ale neuroložka měla už také dovolenou a nápis na dveřích hlásil, že se můžu objednat až na konci ledna 2011.

Druhý den jsem měla důležitou schůzku se studenty a kolegyněmi z bývalé školy a pak jsem měla jít s kamarádkami bruslit. Hrozně jsem se těšila. Smůla. Začalo mě píchat v kříži. Vzpomněla jsem si na svá „ prochlazení“ a vztekle jsem obvolala všechny, že na mě něco leze a musím do postele. Zalezla jsem do ní a nechala se obsluhovat maminkou, která mi vařila čajíky a nosila Acylpyriny.

Další den jsem chtěla projít předsíní a v její polovině jsem najednou skončila na čtyřech. Prostě jsem padla k zemi jak podťatá. Byla jsem v poloze „ zvířátko “, nemohla jsem se hnout ani na jednu stranu, natož vstát a celá levá noha mi od kyčle až po nárt „hořela“. Neuvěřitelná bolest. Nevím, jak dlouho jsem byla v té předsíni, pak jsem se odplazila do pokoje, kde už mi ustlali na zemi, protože vylézt na postel, bylo nemyslitelné. A zavolali sanitku.

Sanitka mě odvezla do nemocnice. Jet sanitkou představovalo utrpení, ačkoliv jsem v sobě měla prášek proti bolesti, který nám přinesla paní sousedka. V nemocnici na neurologii mě paní doktorka vyšetřila s tím, že mám zablokované esíčko v hýždi.

Pak mi píchli nějaký mezokain dlouhou jehlou přímo do toho esíčka a nějaké injekce proti bolesti a řekli, ať si brnknu mobilem pro odvoz domů. Když jsem slézala z vyšetřujícího lehátka, paní doktorka se zarazila a donutila mě se předklonit. Nešlo to. Tak přepsali zprávu a předepsali nějaké léky na rozvolnění svalstva. Doporučili mi suché teplo a ležet. Při zhoršení stavu se mám ukázat. Cesta autem domů byl zase očistec.

Následující tři dny byly nejhorší v mém životě. Ládovala jsem se prášky. Čekala vždy, kdy už si budu moci vzít analgetika ( po 6 hodinách ) a modlila se k Bohu, aby si mě vzal a skončil to. Fakt jsem si přála umřít.

Veselé Vánoce !

Celá rodina kolem mě skákala. Ležela jsem na prohřívací podušce, maminka mi zvlášť nahřívala nohu lahví s teplou vodou ( to jediné trochu mírnilo bolest v celé noze, která „hořela“). Asi po týdnu noha přestala „ hořet“, ale zase jsem ji přestala cítit. Měla jsem necitlivé chodidlo a lýtko jsem cítila tak na padesát procent.

Celé dny jsem ležela v posteli v jedné poloze a když jsem ji potřebovala opustit, probrečela jsem si několikrát denně svých 10 metrů. Vánoce byly v háji ( já na břiše v posteli pod analgetiky, kolem mě rodina u sváteční večeře ), Silvestr se neslavil, nemluvím o tom, že jsem k Vánocům dostala zájezd na Kypr, abych si své

prázdniny mohla užít.

Blížil se konec prázdnin, tedy nějaký 20. den mého ležení v posteli. Maminka skočila k panu doktorovi pro mou neschopenku do práce a bratr objevil v Praze neurologa, který si radí s takovými případy jako jsem já.

Naládovala jsem se předepsanými analgetiky a autem mě dovezli k vyhlášenému neurologovi. Neurolog mě vyšetřil, zjistil, že na levé noze nemám reflexy, že mi odumírá a dal mi žádanku na CT vyšetření, že pak se uvidí. Objednání prý trvá tak nějak měsíc a pak mám přijít s výsledkem. Zhrozila jsem se, že by tenhle stav mohl trvat i měsíc ( já naivka ) a pan neurolog mi s úsměvem sdělil, že nějaký jeho kolega neurolog se bolestí zbavil až za třičtvrtě roku. Nashledanou.

Bratr se mě při odchodu ptal, jestli si pan neurolog řekl o peníze. Udiveně jsem odpověděla, že ne a proč by měl ? V čekárně prý měli velkým písmem, že pacient, který si u nich pořídí VIP kartu ( 15 000 Kč ), obdrží nadstandartní péči. No, potěš!

Naši donesli zprávu obvoďákovi, ten se rozčílil, že si mě už před Vánoci nenechali v nemocnici a nechal mě hospitalizovat.

Další den jsem se vším všudy připravená na hospitalizaci jela vleže na zadním sedadle taxíkem do nemocnice. Od ataky v prosinci jsem si totiž nemohla sednout, takže řídit auto nebylo vůbec myslitelné.

V nemocnici na neurologii mi sdělili sladké tajemství, že nemají volné místo. Že mi pan obvodní lékař sice doporučil infusní terapii, ale že volné místo se rýsuje tak za 14 dní. Dali mi první infusi na vyšetřovně a ptali se, jak se cítím. Musím říci, že to byla paráda. Noha tak moc nebolela, ale byla v nějaké dálce, skoro jako by nebyla moje a na hlavě jsem měla jakousi „čepici“, která způsobovala, že mi bylo všechno jedno. Posléze jsem zjistila, že v infusi se dávají opiáty. Všechno jedno mi nebylo, protože jsem najednou jasně cítila, že infuse chci. Nastojila jsem tvrdě na tom, že chci být hospitalizovaná. Paní doktorka se kroutila a pak mi řekla, že se domluví se sestřičkami a já každé ráno přijedu a ony mi dají ty infuse. Fajn. Nikdy jsem nenajezdila taxíkem tolik, jako čtyři dny do nemocnice a zpět. Mezitím mi paní doktorka předepsala magnetickou rezonanci, aby byly vidět měkké tkáně v páteři ( RTG páteře nic neukázal ). Zase mě varovala, že to trvá tak měsíc a předepsala spoustu barevných pilulek, přičemž mi sdělila, že ty předešlé jsem brala moc dlouho a že jsem si asi poškodila ledviny a játra. Super !

Objednala jsem se na magnetickou rezonanci, kde mě vzali hned druhý den. Ušetřený měsíc. Za tři dny jsem s výsledky jela taxíkem k paní doktorce na neurologii do nemocnice. Léky jsem zabalila a vrazila dozadu do skříně. Brát je nebudu, protože představa, že kulhám na dialýzu mě nijak nenadchla.

Na neurologii mě čekal verdikt, že mám vyhřezlou ploténku L5/S1 9 mm paramediálně vlevo. Na mou otázku co s tím, se mi dostalo odpovědi, že operace. Ptala jsem se, jestli by to nešlo napravit fyzioterapií. Ne, nešlo, je to velký výhřez. Paní doktorka se mě zeptala, kam chci na tu operaci. Vzhledem k tomu, že se vůbec neorientuji ve zdravotnických zařízeních, jsem to nechala na ní.

Objednala mě tedy podle svého uvážení a usmlouvala obvyklé 2 měsíce čekání na konzultaci s neurochirurgem na pouhých 14 dní. Tak jsem zase ležela v posteli a čekala. Chodit by šlo jen s analgetiky a bolest nohy se po 5 minutách chůze zvýšila na neúnosnou mez.

Ležení v posteli, nicnedělání a čtení zábavné literatury se může jevit jako příjemné, ale po takové době a žádném velkém zlepšení je hrozné. Mí přátelé, kamarádi, studenti a hlavně rodina byli fantastičtí. Všichni pomáhali, kde mohli, ale přesto jsem se dostávala do stavu, kdy jsem se budila s pláčem a pláč mě začal přepadávat několikrát denně. Není nic horšího, než to, když ze dne na den přestanete chodit a jste odkázáni na postel ( ani sedět nemůžete ). Najednou vám dojde, k čemu všemu jste tu páteř potřebovali. Hrůza!

Konzultace na neurochirurgii byla příjemná. Čekali jsme sice skoro čtyři hodiny v čekárně, ale pan doktor byl příjemný. Vyšetřil mě, konstatoval, že v levé noze jsem ztratila reflexy, mrknul na výsledky magnetické rezonance a řekl: „ Nenecháme Vás trpět“ a objednal mě na operaci. Někam zavolal, zašveholil přes telefon se sestřičkou, která mě napsala do seznamů čekatelů na akutní operaci ( standartní čekací doba jsou prý 3 až 4 měsíce ) a já odjela domů s nadějí, že můj stav někdo vyřeší a já se zbavím bolestí, nemohoucnosti a pláčů.

Za 4 dny mi volali z nemocnice, že do týdne jdu na sál, ať absolvuji všechna předoperační vyšetření. Prima!

Jenže ! Když jsem pod analgetiky „oběhala“ všechna předoperační vyšetření, zaklekla jsem ( po 2 měsících ) k počítači, kde jsem si hodlala něco přečíst o operaci, která mě za dva dny čekala. A to teprve nastala deprese ! Lidé na internetu si mezi sebou sdělovali, jaké mají po operaci problémy, kolika z nich se dokonce přitížilo. Dala jsem si to dohromady s tím, co mi říkal i pan neurochirurg, že po operaci už můžu mít ochrnutou „jen“ špičku nohy, že sice může být komplikace nějaké to krvácení, ale že věří, že mě se to nestane. Víra je pěkná věc.

A právě mezi diskutujícími na internetu bylo spousta odkazů na různé léčitele a fyzioterapeuty, kteří nešťastným „ ploténkářům “ pomohli. Jelikož jsem strávila u PC asi 2 hodiny, hltavě četla všechno, co by mi mohlo být užitečné, jasně jsem viděla, že někteří lidé tam dělají reklamu nějakým výrobkům a že ti lidé vůbec neprožili to, o čem my, ploténkáři, víme své. Najednou mě zaujalo líčení nějakého pána, který měl podobný problém jako já a psal, že je už v pohodě díky fyzioterapii, kterou absolvoval u nějakého pana Šlechty v Černošicích.

Zadala jsem si to do vyhledávače a vypadla mi on-line poradna pana Šlechty. A tak jsem hltala text dál. Lidé se tam svěřovali se svými problémy a pan Šlechta jim odpovídal. Většinou si vyžádal magnetickou rezonanci a pak doporučil nějaké řešení nebo návštěvu u něj.

Z jeho odpovědí jsem měla dojem, že to je přesně to, co jsem hledala u všech lékařů, kterými jsem za těch 8 týdnů prošla. Neměla jsem co ztratit. Napsala jsem e-mail s prosbou o konzultaci.

Pan Šlechta mi odpověděl hned a požádal mě o snímky páteře. Zhodnotil můj stav a navrhl mi, abych zkusila oddálit operaci a vydala se k němu, že se mi pokusí pomoci.

Hned ráno ( den před plánovanou operací ) jsem volala do nemocnice a poprosila o odklad, že mě přepadla chřipka
( žádná lepší výmluva mě nenapadla :-( )

Zavolala jsem také panu Šlechtovi a poprosila ho, aby se na mě podíval. Měla jsem si s sebou přivést někoho, kdo by se mnou prováděl fyzioterapii, nejlépe rodinného příslušníka.

Je pravda, že jsem webovky pana Šlechty tenkrát nečetla, ale z on-line poradny, která mi vypadla z internetového vyhledávače jsem věděla, že nějakým způsobem rozvazuje lidem svaly, které jsou jádrem jejich problémů. A že to je metoda bolestivá, to ti lidé psali také.

Kamarádka ráno přijela před náš dům, naložila mě, mou maminku a svého šestiměsíčního chlapečka do auta a vydali jsme se všichni směr Černošice u Prahy. Byla to opět strastiplná cesta pod analgetiky, kdy jsem klečela vedle mimča na zadním sedadle a byla přilepená obličejem na zadní sklo, což značně znervózňovalo řidiče za námi.

Dorazili jsme do Černošic k panu Šlechtovi, kamarádka s malým odfrčela směr cukrárna a my smojí maminkou jsme se vydaly dovnitř. Pan Šlechta nás přivítal, posadil ( i mě, protože měl speciální židličku pro takové případy :-)), podíval se ještě jednou na snímky mé páteře a začal nám vysvětlovat, co se mi vlastně stalo. Paráda !

Všichni lékaři buď nevěděli, co mi je, nebo usoudili, že mě to nemá co zajímat a rovnou navrhovali řešení ( jen jedno, žádné alternativy).

Tady to bylo jiné. Dozvěděly jsme se o příčině toho stavu, ve kterém jsem byla a jak bychom se mohly spolu pokusit ho změnit.

Pak pan Šlechta přistoupil k samotné fyzioterapii. Bála jsem se, protože představa, že někdo někomu rozvazuje svaly, ve mně vyvolává okamžitě asociace se středověkými kresbami, na nichž je zobrazeno mučení inkvizicí. Moje maminka na tom byla ještě hůř, protože se rozvazování bála víc než já.

No, žádná lábuž to nebyla, ale právě proto, že jsem si to představovala hůř, nebylo to tak hrozné.

Pan Šlechta vysvětlil mé mamince, co se mnou musí dělat ( protože my, „ ploténkáři “, to sami sobě neprovedeme ) a že jestli mě má opravdu ráda, tak to musí dělat s vervou a pravidelně.

Poděkovaly jsme, rozloučili jsme se a my se vydaly do cukrárny a hurá domů.

Musím říci, že první dny byly krušné. Jednak mé tělo protestovalo a naskákaly mi na těle modřiny. Nicméně celkově se můj stav začal opravdu zlepšovat. Nejdříve začala ustupovat bolest nohy. Byla tupější a už se dalo na ní stoupat a pohybovat se po bytě bez analgetik. Po nějakých 14 dnech se můj stav náhle zhoršil. Opět jsem se stáhla do postela a tři dny jsem zuřila. Nezoufala jsem, protože nás pan Šlechta upozornil, že někdy přijde taková krize, ale po odeznění se prý už nikdy nevrací. Moje maminka neumdlévala a každý den na mě poctivě praktikovala „ rozvazování svalů “.

Jsem strašně netrpělivá a hrozně pospíchám, abych už mohla jít do školy učit, abych se už mohla věnovat svým přátelům, chodit na koncerty a podobné věci, které představovaly můj běžný život před tím, než mě ploténka v minutě skolila na zem. Na začátku jsem byla v takovém stavu, že jsem nevěřila, že se můj život může vrátit do starých kolejí. Dneska už tomu věřím !

Po odeznění „ krize“, po čtrnácti dnech „rozvazování svalů“ jsem se zbavila bolesti a začala popajdávat na vycházky. Zůstala mi sice trochu necitlivá noha v lýtku a nártu, ale po dalších čtrnácti dnech jsem začala chodit po rovině bez pajdání ( do kopce jsem ještě přikulhávala ) a dnes po šesti týdnech sedím u počítače a píšu příběh pro ostatní „ ploténkáře “.

Dnes už věřím, že nebudu muset podstoupit operaci, která by mi snad ulevila od momentálních problémů s ploténkami, ale stejně bych musela absolvovat „ něco“, co by jim zabránilo mě pokládat v předsíni na koberec málem s železnou pravidelností rok co rok.

Jsem vděčná osudu, že mi na internetové diskusi přihrál zmínku o tom, že existuje nějaký pan Šlechta, který se zaměřuje na problém, který mám i já a že jsem se odhodlala jeho fyzioterapii vyzkoušet. A hlavně jsem vděčná panu Šlechtovi, že se mě ujal a pomohl mi. Vím, o čem mluvím. Rozdíl mezi výsledky léčby, kterou jsem absolvovala předtím a výsledkem léčby pana Šlechty je opravdu markantní.

Je to jistě můj subjektivní pocit, ale myslím, že ten je právě v případě bolestí a nepohyblivosti ten nejdůležitější.

Přeji všem „ ploténkářům“, aby se jim také zadařilo vybrat si ten nejlepší způsob léčby jejich problému a přeji jim hodně zdraví ( ten, kdo to zažil, ví své :-) )

A Vám, milý pane Šlechto, mockrát děkuji za to, jak jste ke mně a mé nemoci přistupoval a nadále přistupujete a za to, že se díky Vám pomalu vracím do „normálu“.

Přeji Vám a Vašim blízkým hodně štěstí, zdraví a spoustu dní plných spokojenosti.

S úctou

Kamila Borýsková