Stála jsem na nohou....a já je opět i cítila, bylo to jako bych se vznášela

Dobrý den,

ráda bych Vám poděkovala a zároveň napsala i můj příběh. Třeba to někomu pomůže v rozhodnutí, co se sebou :-)

Na to, že je mi 33 let, tak jsem si se zády již užila své. Vše začalo po autonehodě, kdy mi bylo cca18. Asi dva měsíce poté jsem se nemohla narovnat, a tak jsem zašla k lékaři. Popsala jsem mu, že mi bolest jde od zad do pravé nohy. Závěr? To vypadá na výhřez plotýnky, ale jste moc mladá, tak dáme Hradecké kapačky a bude to ok. Tak jsem si odchodila svých deset kapaček. Vše se zlepšilo a já začala žít stejně, jako před tím. Sport jsem provozovala celkem aktivně. Pak další atak přišel v mých 22 letech. To jsem za sebou měla narození dítěte a při porodu mi zlomili kostrč. Bolest byla zase stejná, zůstala jsem v předklonu a nemohla se narovnat. Obvodní lékařka mě poslala do nemocnice na rehabilitační oddělení, tam si mě nechali. Vyšetření rtg prokázalo výhřez plotýnky 3mm. Opět Hradecké kapačky, nespočet analgetik a relaxantů, cvičení. Po 14ti dnech mne propustili z nemocnice a začal kolotoč doma s malým dítětem, ženy asi vědí. Ale měla jsem zákaz čehokoliv, jakéhokoliv sportu, nesměla jsem zvedat dítě atd... Začala jsem docházet na rhb a cvičila, rok jsem měla klid. Sem tam to bolelo, tak jsem si skočila pro prášky, jenže problém byl, že brufen už nezabíral, začali psát už léky na předpis, mnou řečeno oblbováky, nějak jsem fungovala a práh bolesti se stále posouval dál a dál. Asi rok na to, jsem zažila takovou ataku, že jsem byla mimo. Z ničeho nic šílená bolest a já se sesunula k zemi, nemohla se pohnout, nejdřív mě museli napíchat injekcema, aby mě vůbec dostali do sanity. V nemocnici opět Hradecké a tramal a atd...kolikrát jsem toho měla v sobě tolik, že jsem vůbec o sobě nevěděla. Když se to lepšilo, tak jsem říkala, že to není normální. Ať už mi udělají pořádné vyšetření, že potřebuju fungovat. Následovalo další kolo všech vyšetření, mag.rezonance, vyšetření na neurologii, vyšetření nervů. Zjištěn výhřez už 6,9mm, trvale poškozené nervy v noze, kdy jsem zevní stranu lýtka nic moc necítila. Návštěva lékaře na neurologii a už jsem nějak byla smířená s operací a říkala si, že mi to určitě pomůže. Závěr?? Žádná operace, to zvládnete, jste ještě mladá, zkusíme alternativní medicínu. Takže rhb, prášky, rhb, prášky, už jsem z toho šílela. Rhb se mnou začala cvičit Vojtovu metodu + cvičení, po roce opět mag. rez. a výhřez se mi zmenšil opět na 3mm. Jasné je, že jakmile se vám uleví, tak to začnete flákat a začnete žít zase dle starého scénáře. I když jsem měla zakázáno vše, dělala jsem skoro vše, sjezdovky, brusle, cvičení. Věděla jsem, že ať budu u doktorů brečet jakkoliv, tak mi stejně nepomůžou a budou mne posílat od čerta k ďáblu. Sem tam jsem skončila zase na Rhb, kapačky, ale prášky mi při těchto atacích už nezabíraly. Takže byly čím dál silnější. (Docela se divím, že za ty léta mám játra v pořádku :-) ) V práci to bylo taky šílený, když mě to bralo, ale člověk si zvykne na cokoliv i na trvalou bolest, tak jsem si zvykla s bolestí žít. Až do doby loňského listopadu. Začala jsem mít bolesti čím dál horší. Vánoce jsem projezdila do nemocnice na kapačky a pak domů do postele. Pak jsem byla na tramalu už denodenně. V lednu jsem zase musela do práce, s práškama jsem to zvládala, ale v květnu letošního roku mi došla trpělivost a vlítla opět k doktorce, že bolesti mám už stále, kolik prášku sním, že to není už ani možný. Takže mne ihned objednala na mag. rezonanci. V červenci jsem měla odjet na dovolenou, ale ještě před ní jsem si volala na výsledky, řekla mi, že teda vůbec nečekala, že ten nález bude takový. 9mm. A ptala jsem se jí, jestli můžu odjet na dovolenou? Jestli to zvládnete, tak ano. A nezasahuje to do míchy?? Aby jsem si nějak nepřidělala ještě malér? Néé, to ne. Takže jsem se sbalila a odjela na 14 dní. Samozřejmě, dovolená šílená a odjezd dřív, než za 14 dní. Cestu domů si ani nepamatuju, jak jsem byla nadopovaná. Přijela, opět k doktorce a celé to obrečela, už jsem ani pomalu nevstala z postele. Že by mě zase čekal jeden z mých ataků, kdy jsem se nezvedla na nohy a byla 4 týdny na vozíku?? To neee!!!! Ale bohužel, nic nezabíralo. Moje psychika se začala hroutit, za celých těch 15 let jsem toho měla prostě už dost. Nebyl den, kdyby jsem nebrečela, ani ne tak bolestí, ale už jsem byla na dně. Začnete si říkat, co teď. Jestli budu dlouho doma, co práce, tím pádem, veškeré placení a začnete mít už opravdu černé myšlenky. Přestávala jsem už cítit nohy od kolen dolů. To byla poslední tečka. Ale v tom všem stresu jsem se probrala a řekla si, tak takhle ne. Začala zjišťovat a obvolávat všechny známé. Až jeden dobrý známý mi řekl o p. Šlechtovi, jak dostal spoustu lidí ještě z horších stavů, než jsem byla já. Našla si internetové stránky a četla a četla. Jak o přístupu lékařů, tak i děkovné dopisy pacientů. Vzala telefon a celá ubrečená volala. Jaké překvapení bylo, kdy se v telefonu nedočkáte odpovědi, no jo no, tak máte další atak, tak se nějak dostavte a uvidíme. Ne!!! Pan Šlechta byl tak milý a i po telefonu mě uklidnil a říkal, že to zvládneme. Ihned se mi udělalo o něco lépe, že by ještě nějká naděje přeci jen byla? Nemohla jsem ani ten den dospat. Když jsem přijeli, bylo to velice příjemné. Přístup báječný. Sedli jsme si a jak jsem si myslela, že o zádech mám přečteno snad vše a vím vše, tak mi to bylo zbouráno jako domeček z karet. Vše mi bylo vysvětleno. Pak přišly na řadu masáže, ale do příjemné masáže to má opravdu daleko, je to bolest, ale ta se po těch všech bolestech dá zvládnout. Vše se naučil i manžel, aby věděl, jak to pak doma provádět. A co se stalo, když jsem slezla ze stolu?? Po první masáži???? Stála jsem na nohách a já je opět cítila, bylo to jakoby jsem se vznášela. Prostě parádní pocit. V tu chvíli jsem věděla, že to bude dobré, to zvládnu. A co ještě víc?? K panu Šlechtovi jsem jela tak nadopovaná, aby jsem tu hodinovou cestu zvládla. Od 25. července jsem absolutně bez léku!! Brala jsem jen týden ještě prášky, co mi předepsal p. Šlechta, ale od té doby jsem si vzala max 3 brufeny, a to ještě spíš na hlavu, když jsem slavila to, jak mi teď je:-) Od zítřka dokonce začínám opět cvičit a dávat se do pořádku. Ten rok je znát, protahovat, protahovat, protahovat :-) Nyní masáže děláme 1x týdně. Ta bolest při masážích je už lepší, ale řekla by jsem, že jakmile manžel zjistí, že u toho už neřvu dosti dostatečně, tak trošku přitlačí. Nadávám stále, že tolik nemusí, ale on si dobře pamatuje větu p. Šlechty: Bude Vám nadávat, ale nesmíte povolit. Takže když už nadávám, tak jen s úsměvem zacvaká zubama a řekne, zakousni se a drž :-) Tímto by jsem chtěla opravdu vyjádřit velké díky Vám pane Šlechto, navrátil jste mě do plnohodnotného života, kdy se nemusím bát, že to zase přijde. Už se těším na další mag.rezonanci a věřím, že tam ta mrcha 9mm, které se tak líbí v mé míše už nebude ;-) A vám ostatním, kteří se rozhodujete, co dál? Za zkoušku nic nedáte a věřím, že i Vám bude zase opět dobře a bude žít zase tak, jak jste žili, bez bolesti :-) Všem vám držím palce a směle do boje s tou mrchou plotnou ;-)

A Vám pane Šlechto, ještě jednou, velice děkuju.

Přeji pěkný den.

Jirásková Simona